Divoké Bílé Karpaty

Posted by on Jun 10, 2015 | 0 comments

Jeden tip na výlet pro nebojácné

Všechno začalo jako klasický výlet do přírody: plánování trasy, balení, propočítávání kilometrů, převýšení, propočítávání jídla a vody, promýšlení, co ještě vzít a co ne. Dva až tři dny v přírodě ve dvou… pod stanem, kdy většina lidí ještě doma topí, aby jim v noci nebyla zima… liduprázdné lesy, ticho, výhledy z pastvin a skal. A navíc noc z 30. dubna na 1. května v lesích pod skalami bude jistě magická. Víly, skřítkové, lesní duchové, čarodějnice a brzo ráno rozkvetlé stromy, pod kterými se 1. máje budeme líbat… na to všechno jsem myslel, když jsem se 29. 4. 2015 balil a ukládal se k spánku.

Pohled na jih

Pohled na jih

Vyrazili jsme brzo ráno do slovenského městečka Púchov, pár kilometrů od našich východních hranic. Auto jsme zaparkovali mezi zahrádkami a vyrazili směr Horná Breznica. Prudké stoupání a prudké klesání jen v několika málo kilometrech dávalo tušit náročnou túru. Nicméně tušit jsme měli i něco dalšího…

Horná Breznica

Horná Breznica

Všude bylo plno zvířecích stop. Rozpoznal jsem srnčí a kančí; sem tam zaječí trus. Kančích stop i kančího trusu přibývalo čím hlouběji jsme se nořili do kraje. Každá mýtinka, každá loučka, louka i pastvina byla jako jedna velká prasečí restaurace. Některé jámy od prasat byly hluboké i půl metru. My se tomu však jen smáli a těšili se z toho, jak jsme za sebou nechali město a utekli do takové divočiny. Kochali jsme se skutečně krásnými výhledy do kopcovité a pomalu i skalnaté krajiny, užívali si přicházející svalovou únavu a svěží, ještě stále dost chladný vítr. Pampelišky, plicníky, petrklíče, fialky, dokonce konvalinky se stejně jako my vystavovaly modrému nebi se žlutým okem.

Mířili jsme k městu Lednica a prvnímu skalnímu útvaru, kterému se říká bradlo. Bradla jsou zvláštní vápencovité útvary. Skaliska čnící z kopcovité krajiny… tajemně, nepatřičně, jako ozdoby, i jako hrozba, jako mohyly a jako útočiště loupežníků… na mnohých z nich opravdu stávaly středověké hrady. Město Lednica je dokonce provázáno s historií pobělohorských exulantů a J. A. Komenským. Tím ale nechci zdržovat. Stoupání začínalo neskutečně bolet, klesání neměně. V několika kilometrech jsme vystoupali z 300 metrů do 600 až 700 a pak zase zpět a takto několikrát za den. Lesy i louky bohaté na prameny potůčků daly občas zabrat botám, ale příroda to byla natolik kouzelná, a boty natolik dobré, že jsme se měli opravdu skvěle.

Lednica

Lednica

Blížila se vesnice Červený Kameň a červenokameňská bradla se přibližovala. Seděli jsme pár kilometrů nad vesnicí a kochali se. Prohlížím louku a třídím dojmy z posledních kilometrů… dojídám housku, otáčím se na přítelkyni a konstatuji, že tady opravdu musí být hodně prasat, s úsměvem pokývá hlavou, je to holka z lesa, přírodu má ráda a jen tak něčeho se nelekne. Malou chvíli mlčíme, když v tom se ozve první zachrochtání v houštině asi 20 metrů od nás. Začali jsme dělat hluk, aby o nás vědělo, ale přestali jsme se smát, bylo to opravdu blízko a… je jaro, došlo nám. Poměrně rychle se balíme a jdeme do vesnice. Rozryto je vše a všude, cesta, louka, houštiny… scházíme do vesnice, na skále nad městem staví májku, celá vesnice se na to divá, hraje muzika a lidé jsou spolu a jsou veselí. My vycházíme nad vesnici, les a houštiny, není vidět dál než na dva metry. Najednou vrčení, kvičení a chrochtání těsně vedle nás. Tentokrát to nebylo zábavné ani trochu. Báli jsme se. Hodně. Nebylo kam jít. Pomalu jsme šli a dělali hluk. Srdce v hrdle. Klacek, nůž, ale hlavně vyhlížení vhodných stromů k vyšplhání, batoh povolený, aby šel rychle dolů. Chrochtání se ozvalo ve stejné vzdálenosti ještě jednou. Zvuky úprku zvířete se ale neozývaly. Buď mu bylo jedno, že tam jsme, nebo se nás nebálo. Vyšli jsme na louku s krásným výhledem. Nad námi skály, pod námi údolí a za ním kopce, které jsme dnes zdolali. Všude rozryto a padala tma. Bylo jasné, že v noci přijdou a že jich nebude málo.

Pod skálou naštěstí stála chata s dřevěnou ohradou. Ohradu by sice jakékoliv zvíře překonalo, ale ryto za ní nebylo. Vstoupili jsme tedy na cizí pozemek a rozdělali stan tam. Když přítelkyně začala ve stanu vybalovat, já stál venku a pozoroval louku pod námi. Z houštin, ze kterých jsme před pár minutami vyšli, vyběhl obrovský kanec, za ním bachyně a mezi nimi asi 8 až 10 malinkých selat. Běželi napříč loukou a bachyně ty nejmladší postrkovala a celé stádečko děťátek si hlídala. Bylo to úžasné, přesto mě mrazilo… co když se otočí směrem k nám? Modlil jsem se, aby se to nestalo, ale taky, aby to neviděla přítelkyně, která už tak měla dost velký strach, který se projevil jakýmsi „selháním nálady“, eufemisticky řečeno. Rodinka se schovala do protějšího lesa poměrně rychle.

Ve stanu povídáme a usínáme docela rychle, mně je sice z té podívané stále úzko, ale nemohu to říci. Aspoň ne teď. Za pět minut dvanáct nás probouzí chrochtání blízko od stanu. Doufáme, že za ohradou. Děláme hluk, ale zvířatům to moc nevadí. Chrochtají dál. Hodinu a půl hledíme do tmy a nasloucháme lesu.

Vršatecké bradlo

Vršatecké bradlo

Probudili jsme se 1. máje kousek od rozkvetlé třešně. Zdravě prokřehlí, ale ne moc, jsme sbalili stan a pak dlouze stáli po třešní…
Traumatizováni večerem a nocí – jsme měli na výběr: po žluté nízkým lesem, nebo po modré, kterou tvoří úzká asfaltová silnice, jež tedy není v mapě zaznačena. Chystalo se k dešti, nebyl ani den, ani noc, vešli jsme do lesa, ušli pár metrů, les byl temný, nízký, plný houštin. Přítelkyně konstatovala, že teď někdy by mohli mít ty mladé a že se opravdu bojí. Já na to, že si myslím, že selátka jsou teď dost malá a že to opravdu může být nebezpečné. Shodli jsme se, že se vrátíme a půjdeme po asfaltce. Stále jsem nemohl říci, co jsme viděl. Bál jsem se, ale nechtěl jsem to zatím ventilovat.

Příroda všude - mlok skvrnitý veliký asi 20 cm

Příroda všude – mlok skvrnitý veliký asi 20 cm

Bez nehod, prudkým stoupáním s krásnými výhledy jsme došli do vesnice Vršatecké podhradie. Vystoupali jsme ještě k Vršateckým bradlům, dali si čaj v hospůdce, kde jsme přečkali déšť. Tam jsme se i shodli na tom, že už zamíříme na autobus. Když jsem věděl, že už do lesa nepůjdeme, pověděl jsem přítelkyni o rodince prasat. Neřekla nic, byla v šoku, ale myslím, že byla ráda, že jsem ji toho ušetřil, stejně tak byla ráda, že jsem se jí se svými strachy přiznal až v civilizaci.

Vršatecké podhradie

Vršatecké podhradie

Celkem jsme od čtvrtečního poledne do pátečního dopoledne ušli jen asi 25 kilometrů, ale převýšení v těch krásných kopcích bylo nemalé, stejně jako strach jít znovu do stejných míst. Proto jsme došli už jen do městečka Pruské, odkud jsme dojeli autobusy zpět do Púchova k autu. Cestou do Brna jsme během rozhovoru o různých věcech přecházeli na téma divoká prasata každých pět minut. Přestože se nám nic zásadního nestalo, odnášíme si nejen otisk opravdu nezvykle kouzelné krajiny, ale také nový, skutečný respekt ke krajině lesů a luk, ať už budeme kdekoliv v naší ne příliš divoké přírodě.

Krásné kopečky Bílých Karpat

Krásné kopečky Bílých Karpat

Každopádně se tam všichni jeďte v létě podívat. To už tam bude chodit lidí dost, selátka budou velká a prasečí rodinky schované daleko od našich cest.

| 970 Total Views