Podzimním Marokem I

Posted by on Jan 7, 2015 | Comments Off

Při letošním plánování větší cesty jsme se spolehli na levné letenky, které nás na podzim zavály do Maroka. Poprvé jsem se tak podívala na černý kontinent – do Afriky.

Maroko leží na západním pobřeží severní Afriky a je to země téměř stoprocentně islámská. Zdejší muslimové patří k těm nejliberálnějším, přesto je lépe respektovat jistá pravidla, jako např. nenosit krátké sukně či šortky a mít vždy zahalená ramena, šátek na hlavě se ale u turistek neočekává. V jakémkoli evropském oděvu budete i tak na první pohled rozeznatelní od místních a budou se k vám tedy jako k turistům chovat. Dalším výrazným vlivem islámu je zákaz konzumace alkoholu. V restauraci dostanete alkohol jen opravdu výjimečně a případně tak, aby to nebylo poznat (sklenku s pivem obalenou ubrouskem, červené víno v láhvi od kokakoly). V běžném obchodě také alkoholické nápoje nekoupíte, jen ve specializovaných prodejnách ve velkých nákupních centrech. Sklenice studeného piva vás tedy o horských marockých večerech neosvěží.

Let z Prahy přes Milano nás dopravil do Casablanky a z Casablanky jsme také odlétali. Letenky tak předurčily okružní charakter našeho marockého putování. Po příletu jsme v rychlosti vyzvedli auto (předem rezervované v jedné z místních autopůjčoven) a přesto, že byl již večer, jsme z města vyrazili rychle pryč. V Casablance nás nic nelákalo. Noc jsme strávili za těžké peníze v hotelu v „letovisku“ El Jadida. Ranní probuzení bylo poněkud rozpačité, sice jsme byli na pobřeží oceánu, pláže byly ale nevábné a městečko El Jadida (přesto, že mělo docela pěknou medínu a z hradeb se nám později naskytl o něco konejšivější výhled na okolí) nás skutečně ohromilo svým zápachem a všudypřítomným nepořádkem. Na tento kolorit jsme si byli časem nuceni zvyknout, první kontakt byl ale šokující. Z El Jadidy jsme tedy celkem rychle vyrazili směrem na jih – naším cílem byla Essaouira, kam jsme s několika zastávkami dorazili kolem 10 hodiny večer. Ze zastávek na západním pobřeží stojí určitě za zmínku nádherná pláž Lalla Fatna, která byla v tuto dobu úplně opuštěná – tady se dal navázat kontakt s velkolepou sílou oceánu.

IMG_2754export

El Jadida – hradby historické medíny

IMG_2781export

pláž Lalla Fatna

Po příjezdu do Essaouiry jsme se asi na tři hodiny zabavili řešením rozbitého zámku u kufru u auta, který nám znepřístupnil všechno v kufru uložené vybavení. Velmi „ochotní“ místní vycítili turistu v nouzi a my, ještě neznalí místních poměrů, jsme se nechali takříkajíc „natáhnout“. Pánové zámek neopravili, ale rozebrali vnitřek auta tak, abychom se k věcem dostali. Tato služba nás stála 350 dirhamů! A k tomu se přičetla závratná částka za desetiminutový telefonát s pracovníkem autopůjčovny, který byl nucen komunikovat s ženou (se mnou), neschopnou dle jeho přesných instrukcí otevřít kufr. Až po lehce podrážděné poznámce, že nejsem u auta sama, že jsou se mnou muži, kteří tím klíčkem v zámku točí, mi uvěřil, že zámek je skutečně rozbitý. Problém se v podstatě nevyřešil, ale stál nás spoustu peněz a poslední zbytky energie. V půlnoci jsme se alespoň osvěžili v místní restauraci a ochutnali první marocké speciality včetně jejich pověstného čaje se silnou mátou. Pak už jsme jen našli hostel, kde nás zachránili lahví vychlazeného piva.

Ráno jsme se vydali na prohlídku Essaouiry, jejíž medína nás zaujala už v noci. Marocké medíny jsou stará města obehnaná hradbami, která dnes tvoří historická centra měst moderních. Jsou to spletě uzoučkých uliček, z nichž velká část je slepých a všemožně propojených. Snad v každé medíně najdete také tzv. souky (trhy) s nejrůznějším zbožím.  Medína Essaouiry nepatří k těm nejrozsáhlejším a i my jsme se v ní zvládli pohybovat celkem bez problémů.  Z městečka jsme byli nadšení, bylo plné barev, lidí, krásných i méně krásných, ale zajímavých věcí, stánků s jídlem, ovocem… Méně příjemná byla návštěva přístavu, který je proslulý modrými rybářskými loděmi (snad na každé fotce Essaouiry najdete právě tyto modré bárky), ale tamní zápach je naprosto odzbrojující. Slabší jedinci, jako já, měli problém vnímat cokoli jiného než ten nepředstavitelný smrad. Po tomto zážitku jsme se zašli trochu provětrat na příměstskou pláž a pak se vydali směrem do Marrákeše.

IMG_2801export

v ulicích Essaouiry

IMG_2830export

Essaouira – trhy v ulicích medíny

IMG_2832export

Essaouira – medína

IMG_2839export

Essaouira – hradby medíny

IMG_2810export

Essaouira – přístav

IMG_2808export

Essaouira – přístav

IMG_2811export

Essaouira – přístav

V Marrákeši nás čekala výměna auta (za auto s kufrem, který se bude dát odemknout) a večerní dobrodružství v podobě hledání hostelu. GPS navigace totiž ztroskotala na skutečnosti, že v medíně Marrákeše jsou tři ulice téhož jména. Hostel jsme tak hledali v úplně špatné části města, kde jsme jako turisti svítili na dálku. Opět velmi „ochotní“ místní se nás okamžitě ujali, že nás do hostelu zavedou. Vzhledem k situaci jsme neměli příliš na výběr, nechali jsme se tedy dovést (cesta trvala asi 30 minut a sami bychom se v uličkách zcela jistě jedině ještě více ztratili). To však mělo za následek tvrdé vymáhání peněz. Tentokrát jsme se ale nedali a i přes obležení asi deseti mladými Marrákešany jsme požadovanou částku 100 dirhamů na každého usmlouvali na 25 dirhamů a láhev limonády pro všechny dohromady. Když se za námi dveře hostelu zavřely, výrazně se nám ulevilo. Hostelová střešní terasa, svěží večerní vzduch a opět láhev vychlazeného piva (hostely jsou asi jediná místa, kde seženete bez problémů alkohol) působily blahodárně jako oáza klidu na tělo i duši a tak jsme v sobě našli ještě sílu vyrazit na slavné marrákešské náměstí Djemaa El Fna – to, proč je toto místo tak známé, tu totiž najdete jedině v noci. A skutečně jsme se ocitli v šíleném světě všech možných zvuků, rytmů, vůní, chutí a barev. Neuvěřitelné – uspávači hadů, hudebníci, bubeníci, ženy v burkách nabízející malování henou, spousty stánků s čerstvými pomeranči (na pomerančový fresh jsme si v Maroku rychle zvykli) a to vše se halilo v dýmu na náměstí připravovaných pokrmů. Skutečně velmi specifické místo se silnou atmosférou.

IMG_2859export

Marrákeš – náměstí Djemaa El Fna

IMG_2855export

Marrákeš – náměstí Djemaa El Fna

IMG_2853export

Marrákeš – náměstí Djemaa El Fna

IMG_2864export

Marrákeš – uličky medíny

Další den ráno jsme se vydali na detailnější průzkum marrákešské medíny, jejích spletitých ulic, mešit, paláců a souků. Z prohlídky jsme byli celkem utrmácení, to jsme ale ještě netušili, co náš čeká – najít auto. Ono by se to zdálo jednoduché, ale nebylo. Po hodině a půl bloudění s plnou bagáží (velký batoh na zádech a malý na břiše) jsme našli alespoň cestu zpět k hostelu. Skvělé, alespoň víme, kde jsme! Při druhém pokusu o dobytí utajeného parkoviště jsme se snažili obejít hradby medíny zvenku – cesta sice o hodně delší, ale bloudění v uzoučkých uličkách nikam nevedlo. Po další hodině a několikátém (bláhovém) pocitu „tady jsme včera určitě šli“ se nám auto podařilo najít. Hurá! Pryč z města, pryč do hor – naším dalším cílem je Imlil – horská kasba uprostřed Vysokého Atlasu. Nemůžeme se dočkat! Nastavili jsme cíl cesty v navigaci a spokojeně vyrazili. Po dvou hodinách jízdy po naprosté rovině nám došlo, že asi nejedeme úplně dobře. Byla už tma, výhledy nám tedy nepomohly. Oni totiž ty Imlily byly zase dva. V 11 večer jsme se tak ocitli v místech, kam turisté opravdu nejezdí. Po krátké poradě jsme dojeli do nejbližšího městečka, kde nepřetržitý pás odpadků lemoval silnice i chodník z obou stran. O čerstvém horském vzduchu se nám tedy bude tentokrát asi jen zdát. Našli jsme hotel, ve kterém se dalo přespat (i když to byl poměrně odpudivý zážitek), do toho správného Imlilu už dnes nedojedeme. Naštěstí se nám po cestě podařilo sehnat několik plechovek piva, nad kterými jsme se večer bavili našimi dosavadními výkony. A to jsme se považovali za zkušené cestovatele, haha! Naštěstí ani jeden člen výpravy neztratil dobrou náladu, bloudění k cestování patří. Jen ho bylo na posledních 24 hodin trochu moc.

Noc jsme přečkali bez větší újmy (i když těžko říct, kde jsem přišla ke svrabu, který jsem si nakonec z Maroka dovezla) a brzy ráno vyrazili zpět do Marrákeše a dále už do toho správného Imlilu. Ve Vysokém Atlasu se změnilo klima, krajina i naturel lidí. Na západním pobřeží a ve velkých městech žijí převážně Arabové, v horách a v poušti původní obyvatelé Maroka – Berbeři. Naše dosavadní zážitky nás utvrdily v zásadní nedůvěře k místním, kteří nás vždy a především chtěli oškubat. Berbeři sice obchodního ducha také nezapřou, nicméně si naši důvěru pomalu získávali zpět. V Imlilu jsme měli předem domluvené ubytování v „hostelu“, ke kterému se autem dojet nedalo a nebylo lehké ho najít (s tím nám pomohli místní, kteří za to k našemu neskonalému údivu vůbec nic nechtěli). Přišel si nás vyzvednout sám majitel, sympatický berberský dědula (kterého nesmírně pobavily naše zásoby piva a zalíbilo se mu slovíčko “kurva”, které řidiči uklouzlo ve chvíli, kdy se naše statečná Dacia Logan škrabala strmě vzhůru po prašné cestě) a nakonec nás zavedl do jen pěšky přístupné kasby kousek nad Imlilem. Uprostřed této kasby, hned vedle malé mešity, stál jeho dům, tj. náš hostel. Z místa jsme byli naprosto nadšení. Klid, čerstvý vzduch, hory, slunce, „berberská whisky“ (sladký čaj s mátou) na uvítanou a občasné volání muezzinů, které se neslo přes horské hřebeny. Naše mysl a duše se osvěžily a byly nedočkavé dalších zážitků.

IMG_2932export

na střešní terase hostelu nad Imlilem

Původní plán byl vyjít na vrchol nejvyšší hory Vysokého Atlasu – Jebel Toubkal (4167m). Vzhledem k časové náročnosti a našemu stavu jsme výstup nakonec vzdali a rozhodli se pro dva jednodenní výlety. První jsme absolvovali hned týž den – vystoupali jsme podél vodopádu k další vysokohorské kasbě a pak se trochu oklikou vrátili zpět. Druhý den jsme s průvodcem (synem majitele hostelu) vyrazili na velmi příjemný a pěkný celodenní pochod horami. Slunko svítilo a v kopcích nebyl kousek stínu – nedokázali jsme si představit, že bychom tento pochod absolvovali v létě. I takto jsme byli slunkem vysušení na troud. Přesto jsme výhledy na horskou scenérii jen hltali. Večer jsme si užili ještě pohostinnosti majitelů hostelu (kterou si samozřejmě nechali zaplatit) a vychutnali si úchvatný západ slunka na střešní terase.

IMG_2985export

Vysoký Atlas

IMG_3068export

všudypřítomné opuncie

IMG_3029export

Vysoký Atlas

IMG_3032export

Vysoký Atlas – tady se k oslíkům a mulám chovají pěkně (na rozdíl od měst)

IMG_3043export

Vysoký Atlas

IMG_3049export

Vysoký Atlas

IMG_3082export

večerní romantika na terase

IMG_3087export

vydatná snídaně

Ráno jsme se s horami rozloučili – je čas vyrazit do pouště! Abychom se do pouště dostali, je třeba nejprve přejet Vysoký Atlas. Vcelku dobrodružná cesta a vzhledem k absenci posilovače řízení pro řidiče i docela náročná. Silnice nás za to odměňovala výhledy na neuvěřitelně suché hory (kde kupodivu a pro nás zcela nepochopitelně stále žijí v od světa odříznutých kasbách lidé). Na druhé straně Atlasu už nás čekala pustina – skály, písek a strašné vedro.

IMG_3089export

přejezd Vysokého Atlasu

IMG_3100export

pouštní krajina na východní straně Vysokého Atlasu

Po cestě dál na východ jsme zajeli ke slavné pouštní kasbě Aït Ben Haddou. Velmi zvláštní a neuvěřitelně zajímavé místo, které posloužilo jako kulisa pro mnohé velkofilmy. Tady jsem se cítila jako v úplně jiném světě.

IMG_3108export

Aït Ben Haddou

IMG_3112export

Aït Ben Haddou

IMG_3126export

Aït Ben Haddou

Den jsme zakončili v Ouarzazate, kde jsme s pomocí průvodce našli celkem přijatelný hotel pro přenocování. Toto městečko slouží jako základna pro filmové štáby, které využívají kulisy Aït Ben Haddou k natáčení, jinak v něm není nic zajímavého a turistů tady také moc nepotkáte. Přesto jsme večer ještě vyrazili do ulic s úmyslem povečeřet nějakou místní specialitu. Ovšem jedinou dostupnou specialitou se ukázala býti „hovězí noha“ (pied boeuf). Odvážlivci (nepočítám se naštěstí k nim) netušíce, co si pod tímto představit a po ujištění číšníka, že je to opravdu dobré, učinili pokus o objevení další marocké speciality (které nás doposud nijak zvlášť neoslovily – nejčastěji servírují kuskus se zeleninou nebo kuřetem nebo tzv. tajine – hovězí nebo kuřecí maso se zeleninou dušené ve speciální keramické nádobě). Když jsem viděla, co se jim objevilo na talíři, musela jsem se upřímně smát – kus holenní kosti obalený sulcem. Skutečná mňamka, všichni se dosyta najedli.

Maroko nás doposud opravdu baví. Nelze říci, že by všechny zážitky a dojmy byly jedině pozitivní, ale všechny jsou velmi intenzívní a zajímavé. Jsme nedočkaví, co nás čeká dál. Máme před sebou pouštní kaňony, písečné duny Sahary, jedno z posledních středověkých měst Fes a spoustu dalšího. Jaká překvapení na nás po cestě ještě čekají?

 

| 1,127 Total Views