Takže proč ruština?

Posted by on Sep 2, 2014 | 0 comments

Takže proč ruština? Stejně jako pro většinu lidí mé generace byl vždy jediný způsob, jak se setkat s ruštinou, čtení etiket výrobků. A to samozřejmě bez jakékoliv znalosti azbuky znamenalo přirovnávání znaků ruské abecedy k našim a následné bavení se pazvuky, které z toho vycházely. Další kontakt s ruštinou, který nebyl už tak zřídkavý, vždy znamenaly telefonáty mé matky se svými sestrami. Nenechte se mýlit, nepocházím z dvojjazyčné rodiny, ale maminka si nějakým způsobem vybudovala zvyk se se svými sestrami zdravit rusky. A protože zejména jedna z tetiček si po telefonu povídala moc ráda, téměř každý večer jsem slýchával : „Zdrávstvuj ťóťa, ty v rábótě? Niet, ja dóma.“ Což moje ruskojazyčné schopnosti zrovna nerozvíjelo.

Zlom přišel hned poté, co jsem se dověděl, že na svůj zahraniční studijní pobyt pojedu do Litvy. Jako malý už jsem tam se svými rodiči byl, takže jsem věděl, že Litva je bývalou zemí Sovětského svazu a tudíž tam zejména starší generace ruštinu ovládá. Ovšem taky jsem věděl, že Rusy tam zrovna moc nemusí. Takže když první otázky mého okolí směřovaly většinou směrem: „Litva? Tak to aby ses začal učit rusky, ne?“, trpělivě jsem vysvětloval, že ne, že tam většina lidí mluví anglicky a že to je zbytečné. Ovšem časem jsem si začal uvědomovat, že bych se taky mohl dostat do situace, kdy nebude jiné cesty a jiné možnosti, než se domluvit jinak než anglicky, takže jsem vzal zavděk nabídkou kamaráda Pepy Milona, který coby zakladatel školy Ypothesis rozhodně má co nabízet, a jednou týdně jsem se začal nořit do tajů ruského jazyka.

Od dob, co jsem zmizel ze střední školy, jsem se žádného jazykového kurzu neúčastnil, takže jsem vůbec nevěděl, co mám čekat. K mému příjemnému překvapení se hodiny nesly v úplně jiném duchu než středoškolská angličtina, takže jsem se na ně vždy těšil. Azbuka, která je asi největší problém při začátku studia ruštiny, pro mě byla pověstnou španělskou (tady spíše ruskou) vesnicí. Kdysi jsem sice strávil asi čtrnáct dní na Zakarpatské Ukrajině, kde jsem se ji naučil vcelku obstojně, ale ty doby byly dávno pryč a já začínal prakticky od nuly. Ovšem během pár lekcí jsem vcelku ovládl alespoň tiskací verzi, psací byla trošku větším ořechem. Ve čtyřiadvaceti letech se učit znovu psát pro mě bylo mnohem složitější, než jsem očekával, a musím se přiznat, že psaná azbuka není mou nejlepší kamarádkou. I když možná, že kdybych se trochu víc snažil…

Lekce rychle ubíhaly a znalosti přibývaly (už ne tak rychle, což ale bylo pouze mou zásluhou), ovšem stejně tak rychle se blížil můj odjezd do Litvy. Za těch pár týdnů, které jsme na to měli, jsem myslím ovládl ruštinu natolik, abych se dokázal neztratit. A pokud bych se ztratil, snad bych se dokázal i najít. Bylo mi líto, že jsme toho nestihli víc, protože jak říkal Maxipes Fík: „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi zvířetem.“

Toho, že jsme nezačali dřív, jsem litoval záhy. Hned při nástupu do autobusu směr Kaunas, Litva. Ten byl totiž plný zejména Rusů, následováno Poláky. Stevardka sice uměla anglicky, ale s tak příšerným přízvukem, že nebylo zbytí, než se zaměřit na její ruštinu. A k mému obrovskému překvapení a radosti jsem jí rozuměl! Tedy ne doslova, ale vše důležité jsem pochytil. Nařízení zakazující na palubě konzumovat alkohol jsem se rozhodl nerozumět a po plechovce jsem zase trochu klidnější usnul.

A jak tedy v Litvě? V Kaunasu, který je druhým největším litevským městem, opravdu (zatím) ruštiny nebylo potřeba. Anglicky rozumí většina domorodců, se kterými jsem se setkal a nenašel jsem jediný nápis v azbuce. Vysvětlení je poměrně jednoduché. Litevci mají svou historii, na kterou jsou pyšní a stejně tak se týká jejich jazyka. Ten není podobný ničemu, s čím jsem se dosud setkal. Jedná se totiž o jazyk velmi starý, dokonce jeden z nejstarších v Evropě, který je trochu podobný pouze starobylému sanskrtu. Předpokládat tedy, že by Litevec mohl rozumět ruštině na základě podobnosti jazyků, je nesmysl.

Byl tedy čas strávený na lekcích ruštiny ztracený? Ani náhodou. Zachránil mě totiž u činnosti úplně základní. U nakupování. Litevština (jako zbytek baltických jazyků) je totiž tak nepodobná všemu, co jsem dosud poznal, že jednoduchý výběr potravin podle etiket se často stává tipovací hrou. Naštěstí, většina nápisů na výrobcích je přeložena i do ruštiny. Možná se to zdá banální, ale člověk nikdy neví, kdy se mu ta znalost bude hodit při mnohem vážnější příležitosti. Třeba až budu chtít sáhnout na plot pod proudem. Nebo něco daleko horšího. Dobrá, nebudu přehánět. Ale i tak jsem rád, že jsem si místo mléka nekoupil kefír.

| 1,140 Total Views